Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty zaujímá pohoří podél hranic mezi Českou a Slovenskou republikou, jedná se bilaterární CHKO. Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km, orientaci severovýchod-jihozápad a leží v nadmořské výšce 175-970 m. Zaujímá část okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR č.j.17.644/80 ze dne 3.listopadu 1980, rozprostírající se na ploše 715 km2. Biosferickou rezervaci UNESCO se stala 15. 4. 1996.

První osídlení na okrajích území dnešní CHKO Bílé Karpaty je doloženo z počátku neolitu, z období 6 000 - 3 500 př. n. l. Na počátku druhého tisíciletí př. n. l. sem pronikly kmeny z karpatských kotlin, jak dokazují nálezy kanelované keramiky a opevněná hradiska (např. v Bánově). Ve starší až střední době bronzové neproniklo osídlení do vyšších poloh, ale bylo vázáno pouze na vodní toky v kotlinách. Nicméně i v této době bylo vybudováno výšinné hradiště na Šumárníku nad Kněždubem. Na konci druhého tisíciletí př. n. l. se objevil lid popelnicových polí, jehož přítomnost dokázaly průzkumy pozůstatků rozsáhlého hradiště u Javorníku a řady pohřebišť mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky. I později přišedší Keltové vybudovali v území opevněná sídliště (např. u Brumova). Nálezy římských mincí u Bojkovic a ve Vlárském průsmyku svědčí o existenci důležité komunikace. První slovanské osídlení dokumentují nálezy pohřebišť z doby Velké Moravy na Slavičínsku a Bojkovicku. Hornatější části však tehdy zřejmě osídleny nebyly. Na přelomu tisíciletí vznikla nebo byla obnovena řada hradisek, např. v Brumově, v Bánově a u Sudoměřic.

Po rozpadu Velkomoravské říše se Bílé Karpaty stávají hraničním hvozdem na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Vliv přemyslovských knížat však končil prakticky na řece Olšavě (u Uherského Brodu), vliv uherských králů v Pováží, takže hory byly územím nikoho. Snahu o ovládnutí tohoto kraje spatřujeme např. v založení královského hradu v Brumově na počátku 13. století. Hlavní vlna kolonizace však přišla teprve po vpádu Tatarů (1241) a Kumánů (1253) na Moravu. V té době byl založen královský hrad Uherský Brod, na kolonizačním úsilí se ovšem podílela i šlechta, která budovala hrady (např. Bánov) a osazovala vsi. Po porážce Matúše Čáka, který v roce 1314 zpustošil mnohá sídla na moravské straně, byla vytyčena moravsko-uherská hranice tak, jak ji známe dodnes. V průběhu 14. století se začínají vzmáhat střediska větších panství (např. Valašské Klobouky) i vsi v okolí menších vladyckých lén (např. Suchá Loz, Hrubá Vrbka, Strání). Neklidné 15. století přineslo zkázu řadě opevněných sídel. Bojům mezi Uhry a českým králem učinil konec teprve mír z roku 1478. Jagellonci vládli nějakou dobu po obou stranách pohoří, což přineslo kraji klid a rozkvět i budování správních center. V této době nastupuje první vlna valašské kolonizace, která v Bílých Karpatech ovlivnila zejména severovýchodní část a okolí Starého Hrozenkova. Naprostou zkázu oblasti přineslo 17. století. Vpády Bočkajovců, vojsk krymských Tatarů, kteří bojovali na straně tureckého sultána, a kuruckých oddílů systematicky plenily vsi i městečka, mnoho obyvatel zahynulo nebo bylo odvlečeno. Uklidnění v 18. století znamenalo velmi zásadní zvrat ve využití krajiny v nejvyšších a nejodlehlejších částech Bílých Karpat. V té době došlo ke změnám životního stylu i hospodaření a byly zakládány nové obce: typické kopaničářské obce s rozptýlenou zástavbou Vyškovec, Žítková, Vápenice a Lopeník byly založeny nejdříve na konci 17. století, možná až kolem roku 1740.

Kolonizace vyšších poloh pohoří radikálně ovlivnila vzhled krajiny. Dosud téměř neprostupný panský les byl parcelován, jednotlivé pozemky přidělovány kolonistům, kteří přicházeli z Polska a z východních Karpat na dnešní Ukrajině a v Rumunsku. Kolonisté museli vyklučit stromy a na vrchnostenských pastvinách a loukách pásli především ovce. V této oblasti se velmi dlouho, až do 19. století, udržela panská držba gruntů, jejichž obyvatelé museli odvádět desátek. Drobní zemědělci nemohli při permanentním nedostatku financí nakupovat stroje ani zavádět novější metody v obdělávání. Zadlužování vedlo k emigraci - od druhé poloviny 19. století se řada usedlíků odstěhovala do Ameriky nebo chodila na sezónní práce do bohatších oblastí Moravy, Rakous nebo Uher. Specifickým povoláním v některých vesnicích na Bojkovicku se stalo zvěrokleštičství, které místní obyvatele zavedlo prakticky do celé Evropy.

Na obdělávaných pozemcích se pěstovaly převážně brambory, oves a žito, méně len, konopí, proso a pohanka. Výnosy obilnin byly velmi nízké, protože vodní a větrná eroze způsobovala, že mnohdy bylo nutné setbu několikrát opakovat. Prudší svahy a půdní sesuvy zůstávaly nerozorané a sloužily jako louky a pastviny. Významným prvkem bylo též tradiční ovocnářství, pěstovaly se zejména švestky, jabloně a hrušně, méně ořechy a ostatní peckoviny. V 19. století se v nižších polohách pásl především hovězí dobytek, ovce převažovaly na Valašskokloboucku, na Kopanicích, méně na Horňácku. Na konci 19. století se rozpadá institut společné pastvy a dobytek byl ustájen, což přineslo důraz na sklízení sena. Do té doby se pastviny prakticky nehnojily, protože hnůj ze zimního ustájení stačil pouze na zelnice a zahrádky. Po ustájení bylo k dispozici více hnoje, který se vyvážel na úhor před setím ozimů. Po nich následovala v trojpolním systému jař, pak brambory, pod něž se rovněž hnojilo. Hnojení se opakovalo obvykle jen jednou za 3 roky. Ozimy se bez přihnojení mrvou sely jen do zaoraných jetelišť, jeteloviny se nejčastěji dosévaly do jařin. Tento systém hospodaření zanikl ve vyšších polohách Bílých Karpat teprve se vznikem JZD.

Historický vývoj v Bílých Karpatech znamenal, že se zde nedochovalo mnoho středověkých stavebních památek. K nejstarším patří zřícenina hradu v Brumově, hrádek Zubačov u Komně a hrad Nový Světlov u Bojkovic, pocházející původně z 15.-16. století, přestavěný v 19. století. Z církevních staveb zasluhují zmínku kostely ve Vlachovicích a ve Velké nad Veličkou. Velmi rozšířené jsou drobné sakrální stavby a volně stojící plastiky, např. Boží muka u Luhačovic, roubená zvonice v Haluzicích, zajímavé zvonice ve Vrběticích a v Javorníku. Na území CHKO najdeme mnoho dokladů lidového stavitelství. K nejvýznamnějším patří větrný mlýn holandského typu z roku 1842 nad Kuželovem, soubor seníků v Javorníku, mnohé usedlosti na Kopanicích. Zajímavým příkladem secesní architektury je řada objektů v lázních Luhačovice.

Do panonského termofytika náleží fytogeografický okres Bílé Karpaty stepní, který se okrajově dotýká CHKO v podhůří mezi Bojkovicemi a Sudoměřicemi. Jeho charakteristickým rysem je krajina z větší části odlesněná, v bezlesí dnes převládá zemědělská půda. Pokud jsou zachovány lesy, najdeme zde mozaiku karpatských dubohabřin (Carici pilosae-Carpinetum) a méně zastoupených dubohabřin panonských (Primulo veris-Carpinetum). Nejvýznamnějším typem lesní vegetace jsou však teplomilné doubravy (svaz Quercion pubescenti-petrae). Velmi vzácné jsou šípákové doubravy (Corno-Quercetum), jejichž fragment dnes najdeme jen v PP Žerotín, rozšířenější jsou doubravy mochnové (Potentillo albae-Quercetum). Na odlesněných plochách jsou charakteristické zejména druhově velmi bohaté teplomilné travní porosty svazu Cirsio-Brachypodion pinnati.

Většinu území zabírá Karpatské mezofytikum, a to především fytogeografický okres Bílé Karpaty lesní. V jeho nižších polohách převažují karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), místy ovšem i s vtroušeným bukem. Výše na ně navazují bučiny, zejména s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-Fagetum), jen v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), suťové lesy (zejména Lunario-Aceretum) a ojediněle i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum). V bezlesí vyšších poloh, které je se zalesněnými partiemi v rovnováze, se kromě poněkud ochuzenějších typů teplomilných travních porostů objevuje i vegetace přepásaných luk svazu Cynosurion a řídce i svazu Violion caninae. Hřeben Královce u Valašských Klobouků je přiřazen k fytogeografickému okresu Javorníky - důvodem je především přirozený výskyt jedle bělokoré (Abies alba), která jinde v CHKO Bílé Karpaty není původní. Území mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky se navíc dotýká nepříliš vyhraněný fytogeografický okres Zlínské vrchy s podobnou skladbou vegetace jako okres Bílé Karpaty lesní, avšak s větším podílem bezlesí a vegetací druhově mnohem chudší.

Nejcharakterističtějším nelesním typem vegetace Bílých Karpat jsou květnaté orchidejové louky, které patří k druhově nejbohatším typům lučních porostů ve střední Evropě. Mimořádně rozsáhlé plochy této vegetace se nacházejí v jižní části CHKO (mezi Stráním a Radějovem), v menší míře se zachovaly i jinde. Nejzachovalejší louky jsou zařazeny do I. zóny odstupňované ochrany přírody (asi 4 000 ha), z nich 1 321 ha bylo vyhlášeno jako maloplošná chráněná území. Po fytocenologické stránce patří k teplomilným travním porostům svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, v jejich druhové skladbě převládá sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) a ostřice horská (Carex montana), k typickým průvodcům dále patří mochna bílá (Potentilla alba), kozinec dánský (Astragalus danicus), čestec (rozrazil) vstavačovitý (Pseudolysimachion orchideum), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a pcháč panonský (Cirsium pannonicum). V této vegetaci najdeme druhově i početně nejbohatší zastoupení vstavačovitých rostlin v rámci České republiky. Na vlhčích místech tyto porosty přecházejí v bezkolencové louky svazu Molinion, pro něž je typická přítomnost srpice barvířské (Serratula tinctoria), tužebníku obecného (Filipendula vulgaris) a omanu vrbolistého (Inula salicina).

Na rozmanitost rostlinného krytu navazuje v Bílých Karpatech velmi pestrá paleta živočišných druhů. V raném postglaciálu sem pronikly stepní a později lesostepní elementy z jihovýchodního směru, jak původu orientálního, tak pontomediteránního a eurosibiřského. Pronikání fauny ze západní Evropy pravděpodobně zabrzdila blízká vysoká horstva s rozsáhlými ledovci (Alpy) i relativně vysoká horská pásma, která přehrazují úzkou dunajskou cestu, a pohoří na jižních a jihozápadních hranicích České republiky. Karpatské a panonské prvky sem pronikají i v současnosti.

Fauna Bílých Karpat je velmi rozmanitá, avšak dosud jí byla věnována pouze malá pozornost. Soustavný zoologický průzkum zde byl zahájen teprve v roce 1997, v předchozích letech byly zkoumány jednotlivé lokality pouze ojediněle. K nejlépe poznaným skupinám živočichů v Bílých Karpatech patří bezesporu motýli, střevlíkovití brouci, plazi, obojživelníci a ptáci. Znalosti ostatních obratlovců, stejně jako většiny bezobratlých, jsou nedostatečné a kusé. Řada skupin, např. kroužkovci, chvostoskoci, mnohonožky, stonožky, roztoči, většina čeledí brouků, blanokřídlého a dvoukřídlého hmyzu atd., zde doposud nebyla zkoumána vůbec.

Květnaté louky Bílých Karpat hostí velice bohatou faunu a představují důležité útočiště pro několik desítek vzácných a ohrožených druhů hmyzu. Tyto biotopy obývají např. kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která v jižní části pohoří vystupuje až do výšky 550 m n.m. Žije zde sklípkánek černý (Atypus piceus), vzácní sekáči Zacheus crista a Egaenus convexus, střevlíček Pterostichus incommodus, krasec uherský (Anthaxia hungarica) a celá řada jiných vzácných brouků. Z motýlů je zde typický žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone), perleťovec dvouřadý (Brenthis hecate), modrásek hořcový (Maculinea aleon), modrásek černoskvrnný (Maculinea arion), okáč jílkový (Lopinga achine), různé druhy můr, píďalek aj. Častěji než dříve je v celém pohoří pozorován i křižák pruhovaný (Argiope bruennichii). Soliterní staré duby ve větších lučních komplexech podmiňují hojný výskyt roháče obecného (Lucanus cervus) a jiných vzácných brouků prodělávajících vývoj ve dřevě, např. tesaříka Akimerus schaefferi. V blízkosti Vápenek zahnízdil (poprvé v ČR) výreček malý (Otus scops). Pastviny, mokřady na sesuvech, vrstevnatá prameniště a potoční nivy v loukách, lemy kolem soliterních stromů a v okrajích lesa jsou rovněž vhodným biotopem pro další významné druhy bezobratlých a také obratlovců, např. ještěrky živorodé (Zootoca vivipara) a vzácně i zmije obecné (Vipera berus). Pestrá mozaika biotopů v těchto polohách umožňuje i soužití druhů obojživelníků různých ekologických nároků; spolu zde žijí např. ropucha zelená (Bufo viridis), ropucha obecná (Bufo bufo) a skokan hnědý (Rana temporaris).

Na lesostepních stanovištích se často objevují ještěrka obecná (Lacerta agilis) a užovka hladká (Coronella austriaca). Z ptáků zde přežívají dosud početné populace křepelky polní (Coturnix coturnix) a chřástala polního (Crex crex). Na loukách v jižní části Bílých Karpat hnízdí linduška lesní (Anthus trivialis), strnad luční (Miliaria calandra), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), b. černohlavý (S. torquata) a skřivan polní. Charakteristickými savci jižní části pohoří jsou ježek východní (Erinaceus concolor) a bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon). Z dravců je zde relativně hojný včelojed lesní (Pernis apivorus).

V lesích vyšších poloh hnízdí holub doupňák (Columba oenas), strakapoud velký (Dendrocopos major), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), datel černý (Dryocopus martius), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a káně lesní (Buteo buteo). Hojnými pěvci zde jsou žluva hajní (Oriolus oriolus), lejsek šedý (Muscicapa striata) a lejsek bělokrký (Ficedula albicollis). Ve starších porostech hnízdí čáp černý (Ciconia nigra) a v posledních letech šířící se krkavec velký (Corvus corax). Na lesních cestách je téměř v každé kaluži možné nalézt kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), v lesích a u potoků je hojný mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Charakteristickým plazem listnatých lesů je v celé oblasti slepýš křehký (Anguis fragilis). Z drobných savců zasluhuje pozornost především výskyt rejska horského (Sorex alpinus). V severovýchodní části pohoří se vzácně vyskytuje kočka divoká (Felis silvestris) a rys ostrovid (Lynx lynx), ze Slovenska se občas zatoulá i medvěd hnědý (Ursus arctos). V lesních porostech vyšších poloh žije mnoho bezobratlých živočichů, typických pro karpatské lesy, např. měkkýši modranka karpatská (Bielzia coerulans), vlahovka karpatská (Monachoides vicina) a skalnice lepá (Faustina faustina), střevlíkovití brouci Pterostichus pilosus, P. foveolatus, Abax schueppeli ssp. subsp. rendschmidtii, Carabus obsoletus a C. auronitens ssp. subsp. escheri a tesařík alpský (Rosalia alpina).

V okolí lidských sídel v jižní části území žijí motýli pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) a martináč hrušňový (Saturnia pyri). Pro údolí Moravských Kopanic je charakteristický výskyt užovky stromové (Elaphe longissima). Roztroušené samoty a hospodářská stavení jsou hnízdišti dosud početných populací vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a jiřičky obecné (Delichon urbica). V kostelech a jiných starých budovách přebývají letní kolonie vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra velkého (Myotis myotis), n. ušatého (Plecotus auritus), n. dlouhouchého (Plecotus austriacus) a n. večerního (Eptesicus serotinus). V zahradách a v okolí pouličních lamp loví netopýr hvízdavý (Pipistrelus pipistrelus). V blízkosti samot často žije plch velký (Glis glis) a v jejich nejbližším okolí tchoř tmavý (Mustela putorius).

Karpaty jsou rozsáhlým horským pásmem Evropského kontinentu, které zasahuje na území sedmi zemí: České republiky, Slovenska, Polska, Ukrajiny, Rumunska, Maďarska a Rakouska. Do posledně jmenované země však vybíhají pouze nevýrazné výběžky flyšového pásma. Původ jména Karpaty údajně pochází ze slova "karp", což má znamenat kámen či skálu. Celková rozloha tohoto pohoří činí necelých 210 tisíc čtverečních kilometrů. Odborné publikace udávají rozlohu Karpat na 209 526 čtverečních kilometrů, což je více než rozloha Alp! Karpaty tak dosahují délky asi 1 500 kilometrů a maximální šířky 350 kilometrů a jsou typickým pásmovým pohořím.

Nejvyšším vrcholem Karpat je Gerlachovský štít (2 655 m), nejvyšší vrchol slovenských Vysokých Tater. Vysoké Tatry však bodují i v další části žebříčku. Vždyť se v nich nachází dalších 14 nejvyšších karpatských vrcholů a teprve 16. místo obsadil rumunský Moldoveanul (2 544 m) v pohoří Fagaraš! Největší část Karpat, plných 55%, leží na území Rumunska. Pak následuje Slovensko se 17%, Ukrajina s 11%, Polsko s 10%, Maďarsko 4% a Česká republika se 3%. Na Rakousko zbylo necelé 1% z celkové rozlohy Karpat. Karpaty jsou poměrně mladým pohořím, které vznikalo v průběhu mladších třetihor. Alpínské vrásnění začalo zvedat "Prakarpaty" před asi 150 miliony lety. Celé vrásnění se člení do asi 10 fází. Na formování jeho tváře však měly poměrně velký vliv i čtvrtohory, tedy přesněji doby ledové, kdy nejvyšší a střední horské partie formovaly mohutné ledovce. Píši ty nejvyšší, neboť Karpaty jsou celkově pohořím poměrně nevysokým, neboť pouze asi jen 5% jeho území zasahuje nad horní hranici lesa. V pleistocénu probíhala sněžná čára ve výšce 1 500 až 1 600 metrů v severní části, resp. ve výšce 1 900 až 2 000 metrů v jižní části Karpat. Dnes však Karpaty nemají trvalé zalednění.

Hlavním horninovým podkladem Karpat jsou flyšová souvrství, mohutné vrstvy pískovců a břidlic. Podstatná část je ale tvořena i horninami krystalickými, jako je např. žula. V obalových sériích se objevují i karbonátové horniny v podobě vápenců a dolomitů. Především jižní část Západních Karpat je budována horninami vulkanickými (Cserhát, Bukk, Cerová vrchovina, Zemplínské vrchy), ale i některé další oblasti (Štiavnické vrchy, Poľana, Vihorlat aj.).

Karpaty se dělí na tři základní podcelky: jsou to Západní Karpaty (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Česká republika a Rakousko), Východní Karpaty (Slovensko, Polsko, Ukrajina a Rumunsko) a Jižní Karpaty (Carpatii Meridionali), které leží celé na území Rumunska. Přesné hranice mezi těmito horskými podcelky však ještě nejsou exaktně vymezené (především hranice mezi Východními a Západními Karpatami je problematická) a podle geologů prochází na Slovensku Lupkovským průsmykem a v Rumunsku zhruba údolím řeky Dimbovita v Branském průsmyku. Biologové jsou však jiného názoru a hranici posouvají ještě dále na východ.

Karpaty jsou velice významným přírodním celkem, kde se do dnešních dnů zachovaly rozsáhlé plochy nenarušených biotopů.  Jsou domovem 481 druhů rostlin, jež nerostou nikde jinde na světě a mnoha ohrožených druhů zvířat. Karpaty ukrývají nejrozsáhlejší horské lesy a pralesy v Evropě. Karpaty jsou místem výskytu významných poupulací velkých šelem, jiných vzácných živočišných a rostlinných druhů. I z těchto důvodů bylo na území Karpat vyhlášeno velké množství národních parků, přírodních rezervací a dalších chráněných stanovišť s různým stupněm ochrany. Pohybuje se tady největší evropská populace medvěda (asi 8 000 kusů), vlka (asi 4 000 kusů), rysa a velké řady dalších živočichů. Zachovaly se tady poslední zbytky přírodních bukových porostů, které v dávné minulosti pokrývaly asi 80% povrchu evropského kontinentu. Objevují se tady ale i další druhy jako je dub, jedle aj. Z rostlin se tady vyskytuje bezmála půl tisíce karpatských endemitů, tedy druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě!, neoendemitů a paleoendemitů (třetihorních reliktů). Řada z nich se objevuje v pásmu západokarpatských nízkostébelných niv (ve slovenských horách se jim říká hole), které začínají obvykle ve výškách 1 800 metrů. I to je jedním z důvodů, proč si Karpaty právem zasluhují naší plné ochrany. Za tento stav vděčí Karpaty do značné míry své historii, která je ponechávána spíše vždy stranou velkých událostí, společenských a ekonomických změn. Podařilo se jim uniknout i nejhorším dopadům socialistické devastace přírody a krajiny. Šetrné formy drobného zemědělství a pastevectví vtiskly krajině celých Karpat nezaměnitelný ráz a dodnes tvoří důležitou součást obživy místních obyvatel. Vedle ochrany přírody má v Karpatech své místo i dodnes živé extenzivní pastevectví, které pomáhá zachovávat bohatou druhovou pestrost na poloninských loukách. Vždyť čím by byly poloniny bez luk s širokými rozhledy a bohatstvím květeny? Turistika tady vždy měla a určitě i bude mít své místo.

Ohrožení

 Většina tratí 40.-80. let 19. století směřovala většina tratí severojižním směrem. Na Moravě tedy do Vídně, jako např. dráha císaře Ferdinanda. Na budování spojení západ-východ stát neměl prioritní zájem. Toho využila druhá nejmocnější železniční společnost, Společnost státní dráhy (STEG), která budovala jak nové tratě, tak vykupovala úseky již postavené. Tak tomu bylo i v případě česko-moravské tzv. Transverzální (příčně vedené) dráhy, která měla spojovat Domažlice a Trenčianskou Teplou přes Brno. Její součástí byla i vlárská trať, která vznikala z několika úseků: Kunovice – Uh. Brod (zprovozněn 1883), Kyjov – Bzenec (1884), Veselí nad Moravou – Kunovice (1887) a jako poslední úsek z Uh.Brodu do Vlárského průsmyku, který byl nově vystavěn a zprovozněn roku 1888.

Přirozeným místem pro vstup vlárské trati do Bílých Karpat se jevilo Veselí nad Moravou, odkud trat směřuje ještě pomoravskou rovinou až před Uh.Hradiště. Tam se ostře uhýba ze svého severního směru doprava na východ a přes řeku Olšavu přichází do stanice Kunovice. Odtud vychází spojovací trať do Uh.Hradiště a Starého Města. Z Kunovic pokračuje podél říčky Olšavy podhorskou krajinou do Uh. Brodu, největšího města na vlárské trati. Z Uh.Brodu pokračuje trať Bílými Karpaty na severovýchod do Újezdce u Luhačovic. Tady je vlárská trať nejblíže největším moravským lázním Luhačovicím. Luhačovice byly v roce 1904 spojeny právě v Jezdci s hlavní tratí a tím se světem 10 km dlouhou lokální dráhou. Po jejím vybudovaní došlo v Luhačovicích k výraznému nárůstu návštěvníků.

Trať dále pokračuje podél Olšavy do Záhorovic. Zde došlo 17. srpna 1923 na tu dobu k poměrně k velké žel. nehodě, ke srážce a následnému vykolejení dvou nákladních vlaků se značnou hmotnou škodou, k vážnému poškození obou těžkých lokomotiv a zničení mnoha vozů. A odtud je to jen 2 km do Bojkovic, dalšího většího města na trati, nad nímž se vypíná zámek Nový Světlov. Za Bojkovicemi začíná větší stoupání, smyčkou trať objede kostel v Pitíně a začíná se šplhat po úbočí Karpat. Jsme přece v horách a lokomotivy (parní), zejména ty nákladní, zde předváděly své výkony a samozřejmě i jejich strojvedoucí a topiči svůj um. Pitín vždycky býval za éry páry prubířským kamenem pro stroje i jejich osádky. Po zdolání nejvyššího místa cele trati v lesnatém terénu okolo 400 m.n.m., dosahuje trať stanice Slavičín. O 4 km dále, ve stanici Bohuslavice nad Vláří se trať přimkne k říčce, kterou už neopustí a která dala celé traťi také jméno – Vlára – a dospívá do Bylnice. Odtud vychází odbočná trat přes Brumov a Valašské Klobouky do Horní Lidče, která má u zastávky Návojná nejdelší moravský tunel, 888 metrů dlouhý. Stanice Vlárský průsmyk je poslední stanicí této tratě na českém území. Zrod Vlárské dráhy tu připomíná památník nad nádražím v těsné blízkosti hranice se Slovenskem. Nápis na pomníku hlásá: „Moravská transversální dráha – udělení koncese 28. prosince 1882 – otevřena až po zemskou hranici 28. října 1888“.

Vlárská dráha se stala pateří Bílých Karpat, stará historická půda s pestrými dějinami, bohatou kulturou i s pohnutým životem jejich obyvatel. Jako nový technický fenomén vrostla do krajiny jako její nedílný celek, jako by tu byla odedávna. Usnadnila a zlepšila v celé délce oblasti, jíž prochází, zásobování všeho druhu. Od paliv a stavebních hmot až po potravinářské a jiné zboží. Dělo se tak jak manipulačními nákladními vlaky, tak i tzv. rychlými sběrnými vlaky – raketami, ale i vlaky osobními, kdy dodavatelé např. z okolí Uh. Brodu posílali sem třeba čerstvé mléko, máslo, vejce, masné výrobky aj. Dráha také dala impuls k rozvoji turistickému ruchu v celé oblasti a jako páteřní trať otevřela kraj nesrovnatelnému počtu návštěvníků.

Osady Svatý Štěpán a Sidonie, ležící ve Vlárském průsmyku, patří dnes k nejkouzelnějším rekreačním místům severní části Bílých Karpat. Při pohledu na poklid těchto míst jen málokoho napadne, že Štěpán i Sidonie byly původně chudinké sklářské kolonie.

Sidonie

Osada Sidonie je starší a původně byla dělnickou kolonkou při sklárně, kterou již v roce 1788 založil majitel  broumovského panství, hrabě Jan Křtitel Ilešházy. Sklárna stála v malebném údolí říčky Vlárka, levostranného přítoku Vláry. Vlárka odedávna tvořila hranici mezi Moravou a Uhry, později Slovenskem. Původní název osady zněl Hutě Svata Sidonie. Zakladatel tak zvěčnil méno své manželky Sidonie, rozené hraběnky Batthyány. Lidé však tohoto jména příliš nedbali a nazývali svou osadu jednoduše Huť, později Stará Huť. Sklárně která využívala nevyčerpatelné zásoby kvalitního tvrdého dřeva z okolních lesů se dařilo a osada se do roku 1900 rozrostla na 39 domů s 616 obyvateli, sklářskou hutí, brusírnou a veřejnou školou. Rozmach podnikání zastavila až velká hospodářská krize na počátku 30. let 20.stoleti. Tehdejší nájemce sklárny, jistý Vincenc Schreiber zbankrotoval a v roce 1932 výrobu skla zastavil. Rok na to se pokusil obnovit provoz jeho syn Arnošt, ale ani on nepochodil. Následně se značná část místních sklářů rozutekla za prací do světa, kde byli pro svou zručnost velmi žádaní. Dvacet sedm sklářů našlo zázemí až v Káhiře. Zbývající skláři se v roce 1936 ještě jednou pokusili obnovit výrobu, ale ani oni neuspěli. Posledním vlastníkem sklárny se stala Legiobanka a ta v roce 1938 provoz zlikvidovala.

Svatý Štěpán

29.srpna 1944 se odehrála nad moravsko-slovenským pomezím v severní části Bílých Karpat letecká bitva, kterou nepřežilo 33 amerických letců.

Ráno 29. srpna 1944 odletěly těžké americké bombardéry z Itálie na sever Moravy, kde měly bombardovat rafinérii ropy v Přívoze a nákladní nádraží Ostrava, kde se v tu dobu nacházelo velké množství vagonů, z toho mnoho cisteren, určených pro východní frontu. Šlo o akci označenou jako č. 265.